Dýško nebo couvert? Udělejte si jasno jednou provždy

Dýško, tuzér, spropitné. Nebo tip, který host hodí do nádoby u pokladny. Ať už peníze, jež dá zákazník navíc, nazveme jakkoli, jde každopádně o částku, která není zmíněna v žádném zákoně. A je na vůli hosta, koho dýškem poctí.

Spropitné může náležet obsluze, kuchaři nebo provozovateli restaurace, baru, kavárny či bistra. Když host žádné přání nemá, je dělení spropitného věc dohody a zvyku v podniku. Dohoda může dýško dělit každý den i měsíčně, mezi všechny nebo jen mezi číšníky, může si ho však klidně nechat provozovatel.

Dýško a daně

Pak však nastává komplikace. I dýško oficiálně podléhá zdanění. Jak je to s jeho daněním a EET, přehledně vysvětluje portál Jak na e-tržby a server Podnikatel.cz. Pokud spropitné připadne zaměstnanci, podléhá dani z příjmu fyzických osob a platbě sociálního a zdravotního pojištění. Zaměstnavatel by ho tedy měl zdanit jako součást mzdy.

Spropitné, které připadne provozovateli, je příjmem ze samostatné činnosti. Mělo by se elektronicky zaevidovat v pokladně a host by k němu měl dostat účtenku.

Couvertem spíš naštvete

Něco jiného je couvert (kuvér). Je to částka, kterou si některé podniky zvlášť účtují za prostření, chléb a další doplňky k ochucení jídla. Když si ke couvertu uděláte malou rešerši a projdete si diskuse zákazníků, třeba na kulinářské stránce Cuketka.cz, je jasné, že hosté couvert v lásce nemají. Spíš je to položka, která může rozhodnout o tom, že odejdou nespokojení a do podniku se nevrátí.

Diskutující lépe přijímají, když je jídlo o něco dražší, ale veškeré doplňky jsou zdarma, protože podnik je zohlednil při kalkulaci a v cenotvorbě. Nebo když je například chléb jen na objednání a host za něj zaplatí rozumnou cenu. Bere se jako samozřejmost, že host nebude v dobré restauraci platit za něco, co nechtěl a nevyužil. Pokud má pocit, že se stal opak, zřejmě nenechá na stole spropitné a pravděpodobně už ani znovu nepřijde.

Informujte předem, jinak máte potíže

Pokud couvert přece jen účtujete, je tu podstatná věc: informace o něm a o jeho konečné výši musí být uvedená v jídelním lístku. Aby zákazník o couvertu věděl dřív, než si objedná. Nelze se spolehnout na informaci, že se k ceně jídla připočítá pár procent za servis. Pokud totiž podnik transparentně neinformuje o konečných cenách, koleduje si o průšvih s klamáním spotřebitele.

A pokuty, které může vyměřit Česká obchodní inspekce (ČOI), nejsou malé. Konkrétní příklad: Vloni ČOI informovala o kontrole v jedné pražské restauraci. K útratě jim tu automaticky přičetli 10 procent a na účtenku dali dovětek „We recommend tips“. Účtování servisu, o němž host předem neví, inspektoři vyhodnotili jako porušení zákona na ochranu spotřebitele a restauraci za to hrozila pokuta až 5 milionů korun. „Cena vždy musí být uvedena pro spotřebitele konečná (včetně všech poplatků a DPH) a také správně účtovaná,“ dodává ČOI ve své zprávě. Podnik si z dýška nemůže udělat nepsané pravidlo a zaměňovat ho s couvertem.

U spropitného se zvyky liší

Nehledě na to, že jsou zvyklosti u spropitného, k němuž jsme se zase vrátili, kulturně podmíněné, v různých zemích se liší. A turisté si svůj zvyk mohou přivézt s sebou.

Napříč Evropou i v Austrálii je zaokrouhlení celkové útraty nahoru nebo spropitné kolem 10 procent většinou v pořádku, pokud už servis není započtený v ceně. V Americe může jít až o 20 procent z útraty a je to součást platu obsluhy. V Japonsku i jinde v Asii naopak můžete dýškem urazit.

Dýško v průzkumu

V roce 2015 připravila agentura STEM/MARK pro společnost Home Credit průzkum, jak se Češi staví ke spropitnému. Ukázalo se, že ho chápou jako zpětnou vazbu a 4 z 10 lidí ho v restauraci dávají vždy automaticky. Polovina z dotázaných dává spropitné někdy – za dobrý servis, jídlo a pití. Téměř polovina je proti mimořádně velkému spropitnému a 80 procent respondentů jen zaokrouhlí celkovou útratu nahoru. Hosté v restauraci se přitom při placení neohlíží na procenta z útraty a neřídí se nepsaným pravidlem nechat obsluze desetinu navíc.

Foto: Shutterstock.com

Zpět na články