Nemusíte být jen lidským zdrojem, říká propagátor svobody v práci

„Devět z deseti lidí nemá vztah k tomu, čím se živí,“ upozorňuje autor principu svoboda v práci Tomáš Hajzler v prvním dílu našeho rozhovoru. Díky tomuto přístupu může člověk zůstat člověkem a nemusí z něj být jen tupý lidský zdroj. Ale je to těžké, protože k tomu, aby tenhle princip fungoval, je potřeba dospělých lidí. A ti jsou podle Hajzlera nedostatkoví.

Co to vlastně je svoboda v práci? Na jakých principech funguje?
Svobodu si definuji jako možnost dělat, co dělat chci. Aby byla svoboda možná, je nutné se chovat z-odpov-ědně, tj. odpov-ídat na potřeby lidí okolo nás. Jedině tak mě ostatní nechají dělat si, co chci. Což ovšem nikdy nebude ze sta procent to, co opravdu chci, neboť některá má přání budou vždy v konfliktu s představami ostatních.

„Svoboda v práci“ je termín, který jsem si asi před deseti lety zvolil s ambicí upozornit na fakt, že až 9 z 10 lidí nemá vztah k tomu, čím se živí, a že důležitou příčinou je nedostatek svobody. Řešením je tedy přenastavení způsobu, jak pracujeme, tak, aby mnohem víc lidí mohlo dělat to, co považují za prospěšné, smysluplné, a také aby mohli spolurozhodovat o tom, co, kde, kdy, s kým nebo za co budou dělat. To je pro mě svoboda v práci.


Principy přístupu Tomáše Hajzlera najdete na webu Svobodavpraci.cz pod tlačítkem principy.


Jaké jsou výhody a nevýhody tohoto přístupu?
Asi největší výhodou je to, že člověk může i při práci zůstat člověkem a nemusí se stát tupým lidským zdrojem, poslušným zaměstnancem, který žije, aby vykonával nějakou nesmyslnou činnost výměnou za žold, za který si pak kupuje věci, které nepotřebuje, neboť si myslí, že to mu zajistí štěstí. Kdo byl někdy, i při práci, člověkem, se dál na výhody nepotřebuje vyptávat. Cítí je celým tělem.

A nevýhody? Vyžaduje to dospělé lidi a ti jsou nedostatkoví. Vzdělávací systém z nás dělá nesamostatná děcka, která nejsou života v opravdu svobodné společnosti schopná. Místo toho potřebují korporace a stát, které se o ně starají. Nevýhodou je tedy obtížné hledání lidí a to, že vybudovat svobodnou společnost, ať už firmu či jinou jednotku, trvá…

Tomáš Hajzler

Pro koho to je tedy vhodné? Mohou na tomto principu fungovat i velké firmy, nebo se hodí jen pro menší?
Svoboda v práci se hodí pro zdravé a celé lidi (nebo pro ty, kteří se uzdravit a „zcelostnět“ chtějí). Je pro lidi, kteří chtějí žít svůj život a jako takoví prospívat ostatním a přispět k řešení společných problémů.

Naopak to není vhodný přístup pro ty, kteří se chtějí předvádět před ostatními, vydělávat, kupovat si věci a tím „maximalizovat“ svoje pohodlí a „à la“ štěstí. To samé platí, co se týče firem. Je to pro podnikatele, kteří podnikají proto, aby vyřešili problémy druhých. Není to pro ty, kteří chtějí „budovat úspěšné firmy“ (v dnešním pojetí úspěchu), ty prodávat a nakupovat a před ostatními se prsit v tom, kolik kdo vydělal.


Jaké zkušenosti mají světové společnosti s motivováním zaměstnanců podílem ve firmě?


Princip je vhodný pro firmy maximálně do 150 lidí. Může tedy fungovat i v obřích korporacích, avšak ne v těch veřejně obchodovatelných, které uvnitř fungují jako síť malých firem. Například velmi svobodná společnost W. L. Gore (mimo jiné vynálezce Gore-Texu) zaměstnává celosvětově asi 10 tisíc lidí, uvnitř však není větší jednotka než zmiňovaných 150 lidí.

A může to klapat ve všech oborech?
Krátkodobě ano, „hra na svobodu“ je možná i ve vězení. Ale dlouhodobě ne. Nemůže to fungovat v oborech, které a priori ničí – není to proto možné v olejářském průmyslu, průmyslovém zemědělství, v branži rychlé módy, ve zbrojařském průmyslu, v pornu, v branži nezdravých průmyslově zpracovaných potravin, v tabákovém průmyslu… obecně tam, kde se usiluje o to, aby lidé kupovali to, co nepotřebují, kde se spoléhá na greenwashing nebo CSR místo toho, aby se přebírala zodpovědnost za důsledky podnikání.


„Je potřeba počítat s tím, že velké procento lidí svobodu v práci nezvládne,“ říká Tomáš Hajzler. Přečtěte si druhý díl našeho rozhovoru.


Foto: archiv Tomáše Hajzlera

Zpět na články